Zabrusleme si na chvilku na tenkém ledě a zkusme najít hranici mezi svobodou projevu a cenzurou.
Marně se snažím přijít na to, z jaké pohnutky by mělo být „popírání holocaustu“ v demokratické informační společnosti trestným činem. Teď se vůbec nechci zabývat tím, co to je holocaust a jestli a v jakém rozsahu byl nebo nebyl. Chci poukázat na nebezpečnost takovéto legislativy. Zamezit a postihovat vězením diskusi nad nějakým historickým obdobím (mimochodem, proč se tato legislativa týká jen 2.sv.války?) mi přijde stejně nebezpečné jako události, jež jsou takto uměle tabuizovány. Co bude dál? Stane se trestným činem popírání teroristických útoků na WTC? Nebo každý, kdo bude popírat globální oteplování bude prohlášen za kacíře?
Pravda má tu vlastnost, že se nezmění ani o píď, ať ji popíráme nebo ji naopak hlásáme na všechny směry. Ale k tomu, aby byla alespoň částečně odhalena je třeba vývoje a v historii navíc časového odstupu. Zbývá se zamyslet nad otázkou, která se nutně nabízí. Komu tento stav státem posvěcené cenzury vyhovuje a kdo za tím stojí?
Horkým (nikoliv však jediným) kandidátem je „shnilá ruka pseudohumanismu“, která se stále vehementněji snaží škrtit základní lidské právo na šíření a sdílení informací. Dokonalá demagogie a neustálé omílání toho, že svět je jen černobílý a že ti, co nejsou dobří musí být z definice zlí, se stále více rozpíná v tzv. západním světě. Prapory s věru krásnými nápisy jako třeba „Pravda a láska zvítězí“ potom vlají nad zákony, jako je tento.
Nechci, aby byl svět stále více dogmatizován. Nechci být pronásledován za to, že si dovolím zapochybovat o tzv. Pravdě. Chci toho tolik? Nejen proto jsem vstoupil na palubu České pirátské strany...
